Veleještěr
5. díl CDD/okolo Peloponésu
57. den CDD / neděle 16. 7. 2017 Tolo - Monemvasia - Neapoli
odjezd: 11.30 h trasa: 248 km nocleh: hotel Aviali najeto celkem 5 865 km z Prahy
Pokračování z 56. den CDD - V Tolu umí česky :)
7. den od příjezdu do Tola balím a odjíždím. Za měsíc (14. 8.) mám být na Michalovo chalupě v rakouském Hohentauern na společné dovolené s kamarády, a ještě mám tolik kilometrů před sebou! V Lidu, v nesouladu s názvem, mi sáhli hluboko na hotovost - karty ani slevu na Camping Card nezájem. Celkem 90 eur. I když vzhledem k TOP destinaci, sezóně a vybavení kempu to cena za 6 nocí vysoká není.
Vyjedu na kopec, ještě se naposledy za Tolem ohlédnu. Lehce líznu Nafplion a pak už objíždím po pobřežní silničce Argoský záliv směrem na západ. Pomalu, přes malé nenápadné vesničky Nea Kios, Miloi. Loučím se. Bylo mi tu dobře. Na závěr se posadím na zídku nad pláží v Kiveře a svačím včera zakoupený půlkilový jogurt. Pozoruji cvrkot. Bába "Kivera" má okenice "mého" apartmánu stále zavřené. Nikdo jí nepřijel - dobře jí tak.
Jedeme s Puntíkem a Helákem jako už sehraná trojka dál kolem moře, jak nejvíc to jde na jih. Před Lakkosem se silnice stáčí ostře doprava, do vnitrozemí. Projedu Leonidio (Λεωνίδιο), pak divočina kolem říčky Rema Dafnon. V hlubokém zaříznutém kaňonu spatřím nad sebou ZJEVENÍ! Bílé domečky přilepené ke skále. Jak tam drží?? Tam chci! Silnice vede můstkem přes říčku teď už Rema Agiorkitiko, a stoupá serpentýnami vzhůru směrem k domkům. Vypadá to, že by to mohl být klášter Panagia ELONIS Monastery (Μονή Ελώνης Αρκαδίας), který na ukazatelích nelze přehlédnout. ANO, je to tak! Vjíždím na prázdné prostorné parkoviště. Dva stánky a při skále otevřená zdobná vrata. Páterník zrovna přifrčel, zaparkoval vedle mě, a vytahuje z kufru zánovního sedana igelitku s nákupem. Jdu kousek za ním. Vstup volný. Procházím několik nečekaně velmi prostorných objektů i s terasami. Je to bezpečné, zespoda to vypadalo dobrodružněji. Vše krásně upravené: jeskyně původního poustevníka, bohatý kostel s plápolajícími štíhlými voskovými svíčkami, obchůdek se suvenýry, ubytovna, studna, digitální sluneční hodiny i vinná réva na pergole. Maličkaté čisté toalety, které ráda využiji. Opatrný pohled do údolí, kde jsem byla asi před 15 minutami. Pěkná hloubka, můstek skoro není vidět… Potkávám vyšňořenou rodinku s malou holčičkou v růžových šatičkách. Aha, asi zase křtiny (viz Likavet, Athény). Na památku si u voňavého stánku kupuji za 2éčka sáček s oreganem. Voní mi ještě na Vánoce :).
Dalších asi 150 km jedu vnitrozemím a co nejdříve mohu (GERAKI-Γεράκι), stáčím se opět k východu, k moři. Chtěla bych objet Peloponés po celém obvodu, z východu na západ, a to co nejvíce po mořském pobřeží.
Když už opět zahlédnu mořské vlny, vynoří se přede mnou cosi obrovského. Skála nebo mrak?? Vypadá to jako spící prehistorická příšera. Přijíždím blíž. Je to zvláštní, vysoký tvar ostrůvku. K němu most a přejíždějící auta. Nahoře rozeznávám zubatou pevnost. Připomíná mi podobnou, kterou jsem navštívila před několika dny na hoře Agrokorinth nad Korinthem, takže zřejmě středověká. Jak to, že jsem o ničem takovém nikdy neslyšela? Jsem přesvědčená, že s našima jsme tu nebyli, to bych si přeci pamatovala! Je pravda, že, máma byla víc na památky než na přírodu. A přitom je to vzdušnou čarou nějakých 200 km od Epidauru, kde jsme byli "každou chvíli"… Protože s každou návštěvou = "povinná" památka jako třeba Akropolis, Sounion nebo Delfy.
Ještě k "Tomu" nemůžu. Zastavuji na malé plážičce a jdu skočit vedle dovádějících dětí do velkých pěnivých vln. Čučím ale stejně pořád na celou "Věc", kterou mám teď před sebou v bezprostřední blízkosti. Ještě to oddaluji, pomalu se suším na slunku.... Dostala jsem odvahu a blížím se přilehlou vesničkou Gefíra (Γέφυρα). Útes mě neodolatelně přitahuje. Za nízkým mostem bez mýta hustě parkující auta podél celé silnice. Co se tu děje? Gefíra ospalá, téměř vylidněná a tady, za cca 200m, jak na Václaváku. Po asi 1 km je mi to jasné. To je KOUZLO MÉHO CESTOVÁNÍ, když si nic nepřečtu předem :). Potkávají mne krásná překvapení! A to, co minu (nikdy se nedá stihnout všechno), mi nepatřilo. Alespoň pro tu chvíli; proto říkávám "to mám na příště", ač žádnou další cestu do těch míst neplánuji…
Parkující vozidla houstnou, přibývají autobusy, mezi nimi zastrčené motorky. Konec. Silnice rozšířila na otáčení a pasažéři tu smějí jen vystoupit. Na vše bedlivě dohlíží několik strážníků. Stále nechápu. Přede mnou nebetyčná skála a v ní díra s nějakými poutači. Dám Puntíka na blikačky a jdu to omrknout. Pokladna žádná, nikdo mne nezastavuje. Projdu asi 10 m hlubokým tunelem a vstoupím rovnou do středověku! Když si tedy odmyslím ten štrúdl turistů. Zaslechnu i češtinu. Jdu jak omámená dál a dál, doufám, že mi Puntíka zatím neodtáhnou. Než bych se vrátila na nějaké slušné místo a pak pěšky zase sem, bylo by to na hodinu... Přeci to nemůže být velké. Kvapím, abych to zjistila. Křivolaké uličky narvané obchůdky pouze se suvenýry, taverny s kdejakou židlí venku, spousta květin, kostelíky poschovávané mezi domky, které "lezou" po strmém kopci. Bez aut. Zdá se, že tu nikdo nebydlí, samý hotel; ani nechci vědět, kolik to tu může stát. Ocitnu se v jakémsi centru s velkou terasou a dělem. U betonového ochozu odhaduji, že jsme min. 10 pater nad mořem...
Zalezu do zapuštěného kostelíku pod úrovní chodníku. Tam temno, božský klid, a děkuji Bohům za ten OBJEV! Nejde o pevnost, kterou jsem viděla zdálky. Ta se svými hradbami vykukuje ještě vysoko nade mnou a vine se tam odtud "kozí" stezka. Podle mapky se nacházím v z jihu vykousnuté části těla veleještěra jménem MONEMVASIA (Μονεμβασία). Sem bylo vestavěno regulérní městečko. Přijela jsem ze severu, takže jsem ho nemohla vidět. Prchám kvůli Puntíkovi zpět na parkoviště. Jinak bych tu mohla strávit celý den - i s vyhlídkou z Pevnosti :). Běžím opatrně po hrbolatém dláždění. Jinými cestičkami než sem, abych toho zahlédla co nejvíce z tohoto prapodivného, ale naprosto nádherného místa. A opravdu, nikde žádná auta, jen pěšáci, paráda!! Hlídám si moře po levé ruce, abych nezabloudila. Jsem unešená a pak o tom vyprávím vzorně čekajícímu autíčku. Později jsem zjistila, že tu osídlení vzniklo někdy v 15. století, zřejmě jako podhradí výše položené Pevnosti. Opuštěné ho v minulém století začali opravovat a vzniklo luxusní pobytové místo v původních kulisách. Odjíždím plná dojmů. Fronta auťáků se nezkrátila, ale už jí rozumím. Na silnici totiž stát lze, a bez placení.
Další trasa mi naštěstí dává těmto silným zážitkům trochu odpočinout. Mířím dále na jih, na první, nejvýchodnější "prst" Peloponésu. Se setměním vjíždím na samý cíp, do řecké Neapole (rozuměj Neapoli - Νεάπολη). Jako bych to mohla včera u špaget tušit :).
Hledám nocleh. Pobřežní silnice s promenádou, několik hotelů. Dojedu na slepý konec ulice, ale u kostelíka, kde "lišky dávají dobrou noc", si v autě spát netroufám. Vrátím se k svítícímu hotelu Aviali a za 35éček se v dvoulůžkovém pokoji se snídaní a výhledem na moře dobře vyspím.
Pokračování ...... 58. den CDD - Výlet na ostrov Kythira