Výlet na ostrov Kythira
5. díl CDD/okolo Peloponésu
58. den CDD / pondělí 17. 7. 2017 Neapoli - Kythira - Skala ........ 9. týden
odchod: 7:30, odjezd: 19:00 h trasa: pěšky cca 10km, autem 106 km nocleh: Skala, penzion Villa Amari najeto celkem 5 971 km z Prahy
Pokračování z 57. den CDD - Veleještěr
Načínám 9. týden na Cestě. Pohoda, ani mi to nepřijde. Z balkonu hotelu Aviali mě ještě večer "přitáhlo" světélkující moře. Mrknutím do věrného Marca Pola (rozuměj Euroatlasu MP) zjišťuji, že tím smětrem leží ostrov Kythira. Uvažuji - moc možností na lodní výlet už nebude...
Ráno rychlá akce: na recepci mně poradí asi 300m vzdálenou místní "travel". Kupuji si zpáteční lístek bez auta za 2 x 12,50euro. Docela drahé, ale touha se svét lodí a to na nový ostrov je silnější. Přídavkem dostávám perfektní mapu, jsem vybavená. Přístav mám "co by kamenem", takže po vydatné hotelové snídani bez problému nastupuji na ferryboat. Z horní paluby obdivně pozoruji, jak Řekové bravurně "skládají" auta na trajekt. Je to učiněné profesionální divadlo. Po zasunutí na určené místo ještě před opuštěním vozu každý řidič sklopí zrcátka, další zajede snad 10 cm vedle. Takto narovnají pod vedením jednoho řídícího námořníka několik řad za sebou, mezi kterými by neprolezla ani myš. Nikdo se neťukne, nikdo nekřičí ani se nerozčiluje, nakládání běží jako dobře seřízené hodinky. Poslední vozy musí do příkrého nájezdu nacouvat, na palubě už by se neotočili. Přesně v 9 hodin vyplouváme.
Zase mi vlaje vítr ve vlasech, zhluboka dýchám slaný vzduch. Za 30 min přistáváme na východním pobřeží ostrova Kythira (Κύθηρα). Loď pokračuje dál, nevím přesně kam. Zda jen do hlavního města stejného jména Kythira nebo až na Krétu. Ale na Antikythrii, maličké dvojče, o kterém jsem uvažovala, prý nejede. Nepátrám a vystupuji s ostatními. V 15h na nás bude v tomto přístavišti loď zase čekat. Připravené autokary se rozjely s organizovanými skupinami pryč, já se rozhlížím, kde jsem. Za nizoučkým mostem se líně rozkládá malá osada DIAKOFTI (Διακόφτι). Plážička s deštníky a nad tím vším táhlý kopec. Úplně nejdřív jdu ale prozkoumat zvláštní útvar, který byl pozorovatelný na levoboku už z lodi. Přiblížím si ho foťákem - pidi ostrůvek se zbytkem vraku potopené lodi čouhající špičkou z vody. Zřejmě místní atrakce.
Pak hledám, zda není možnost okružní linky, abych si ostrov prohlédla. Žádnou stanici busu nenacházím, zato vývěsku s prima turistickou mapou okolí. Míjím několik apartmánů k pronajmutí (postel ve třílůžkovém pokoji á 10e/noc!?). FííHa, že já sem pojedu na měsíc :). Na ostrůvku je i letiště, takže značka ideál…
Co teď? Na kopci nade mnou vykukuje věžička kláštera Ag. Moni, bude-li čas, mohu ještě po hřebeni k dalšímu klášteru. Je rozhodnuto. V malém krámku si do batohu kupuji svačinku a vyrážím. Ještě mezi domy nacházím turistickou značku; hurá, nemusím po silnici. V parném vedru stoupám téměř kolmo. Značení je výborné. Bohužel je jen časové, takže o vzdálenosti neříká nic. Kolem mne bzučí jenom mušky, občas zaslechnu pomekávat kozu. Musím dávat pozor na kluzké kameny a ostré rostlinky okolo vyšlapané cestičky. Co chvíli se otáčím a kochám panoramatickým výhledem na vzdalující se Diakofti, nekonečné syté moře okolo až po pevninu na obzoru, resp. polostrov Peloponés. Bavím se stíny bílých oblaků jak hrají po hladině na honěnou. Možná jen kamufluji odpočinek a vydýchávám se :). Jejich 2 a ¼ hodiny mně trvalo o více než hodinu déle. Ale ať, jsem nahoře!
Úplně schvácená spíše poledním vedrem než námahou, usedám na lavici do chladu klášterního průchodu. Vzápětí se objeví babka a nese petku s vodou. A jakési koláčky. "Ευχαριστώ, ευχαριστώ" s díky odmítám a ukazuji, že vodu mám i svačinu. Babka nedala jinak a obojí mi vnutila. ODMĚNA. Moni, děkuju! SVATÁ MONIKA (Αγ. Μόνι) je žlutobílý, krásně udržovaný areál s roztomilým kostelíkem uprostřed rozlehlého dvora. Okolo asi fara, hospodářské budovy, vysoká zvonice a bydlení. Jako vlastně všude, obyvatelé museli být soběstační. Vzadu stožár na vlajku, pár hrobů vzácných předků a ještě dva obrovské zvony. Vše doplněné šťavnatou zelení. Mám štěstí, kastelán právě odemyká dveře kostela. Občerstvená se jdu podívat dovnitř. Vstup zdarma, ale natažená ruka doporučuje přispět do kasičky. Samozřejmě, ráda přisypu na takovou vstřícnou oázu v pustině. Pomalu opouštím babku i asi jejího muže. Je jasné, že je akorát tak čas k návratu do přístavu. Nechodím pokud možno stejnými cestami, tak půjdu dolů po silnici. Abych to zbytečně neobcházela, namířím si to zkratkou ke spodnější serpetýně, kterou vidím před sebou. Ouha. Velké kameny, bodláčí a pichlavé keříky, takřka neprůchodné. Seshora to tak náročné nevypadalo. Nevzdala jsem to, ale čas nemilosrdně utíká. Konečně asfalt! Pochoduji po krajnici, zde už to jde ostře. Další na ukazateli nabízenou zkratku jsem s díky pro jistotu vypustila. Ale i tak… Silnice je dlouhatánská. Vrak na moři mezitím již změnil barvu do nachova. Z půli kopce vidím připlouvat naši loď. Do avizovaného odjezdu mám ještě více než hodinu, ale stejně mě to popožene. Byla jsem za 20 minut dole, uff; ferry vyplul opět na čas. Sbohem, nádherná Kythiro! Viděla jsem Tě jen kousek, přesto jsem se do Tebe zamilovala!
K večeru se ještě vydávám s Punítkem na další trasu. Je dlouho vidět, každý posun o pár kilomertů bude k dobru. Zajedu k přívozu na krátký "náčum" na vedlejší ostrůvek Elefanisos (Ελευθέριος) a už frčím po druhé straně peloponéského nejvýchodnějšího "prstu" zpět k severu.
Kolem 20. hodiny se stahují mračna, možnost přespání nikde. Náhle se z nebe bez varování spustí buřina. Přes chrstající proudy vody, které už neberou ani stěrače, skoro nevidím. Hromy duní a blesky rozřezávají oblohu, jinak tma. Jedu krokem. Zastavuji. Všude jen rovina, vysoké rákosí a nic. Ani světýlko. Jeníčku!! Někde přede mnou by měla být na pobřeží obec, ale značky si tu tancují, jak chtějí. Objíždím kolem dokola asi 2x. Sláva - cedule SKALA. A hned otevřený jakýsi fastfood. Jdu se tam zeptat. Ve vrstvě vody u chodníku jsem se málem přizabila. Ale poradili mi. Asi 500m odtud je prý Villa Amari. Už mi bylo všechno jedno, hlavně, ať jsem pod střechou. Měli otevřeno a i volný pokoj. Super. 45e i se snídaní. Taky super. Když už, tak už, že.... Pokoj na této úrovni vybavený není a Skala není žádné turistické místo. Ale zachránili mě, neřeším to. Jsem v pořádku v suchu v peřině a spím jako nemluvně.
Pokračování příště......